POVĚSTI

Na hřeben Ondřejníku se obyvatelé beskydského Frýdlantu a okolí kdysi báli vstoupit – povídaly se o něm strašlivé příběhy. Měly se tu slétávat čarodějnice, žila tu vědma spolčená s čertem a také loupeživý rytíř, který se i s hradem propadl do hlubin země. Dnes je Ondřejník jedním z oblíbených turistických cílů.

 

Ondřejník je podle pověsti pojmenován po hradním pánu Ondřejovi, loupeživém rytíři, který tu kdysi sídlil. Jednalo se o mimořádně zlého a krutého člověka, který přepadal a zabíjel kupce pro peníze. Trápil i svou ženu, která to nakonec nevydržela, proklela muže a poté se vrhla z hradní věže do hlubin. Hrad i s loupežnickou čeládkou se vzápětí propadl do země – proto tu po něm dnes nenajdeme ani stopy.

 

V minulosti Ondřejník byl prostým lidem považován za velmi nebezpečné místo „nečistých sil“, kde se setkávají čarodějnice na svých sletech, které prý navštěvuje i sám ďábel. Běda člověku, který by sem v té době zabloudil – příšery by ho uštvaly k smrti a zaživa roztrhaly. Jednou z čarodějnic, které tu sídlily, byla prý v 19. století jistá „divá Hana“.

 

Divá Hana. Ve skutečnosti se jmenovala Hana Škrblena. „A je to skutečně žijící osoba. Chodívalo se k ní pro krásu a pro kámen lásky. Takže dívka nebo mládenec, kteří chtěli oblouznit druhé pohlaví a pojistit si ho, tak chodívali pro takovou čarovnou vodičku nebo čarovný kámen. Ona sama prý byla nesmírně škaredá podle pamětníků. A neuměla si lásku zajistit. V mládí prý byla zamilovaná nešťastně. To byla taková dobrosrdečná čarodějnice. Lidem vracela štěstí, které sama nepoznala.

Jednoho dne za ní přišel ženich – černý myslivec s černým pérem, kloboukem a flintou na řemeni. Lidé je viděli, jak stoupali do vrcholu Ondřejníku. Vedli se za ruku, políbili se a pak prý zmizeli v zemi. Takže se o ní vypráví, že si pro ni přišel černý mládenec, to jest čert.

 

Jinak zdejší čerti, pokud se tedy objevují na zavolání, tak mají velice hrůzostrašnou podobu. Třeba tady v blízkém okolí, když někdo přivolává čerty a zaklíná je, aby mu sloužili, tak se objevuje sedm pekelných vévodů. Jsou to obrovitánské černé postavy a na místo očí, uší a úst jim šlehají plameny.“

 

Prazáklad pověstí o čertech nebo čarodějnicích velice často vychází z reálných příběhů o „pohanských“ oslavách v období letního Slunovratu. Mladí chlapci a děvčata zapalovali na kopcích vatry, kolem nich tančili a skákali přes oheň. Tyto slavnosti nezřídka pokračovaly zábavou na mezích. A proto byly trnem v oku mnoha mravokárcům, kteří proti nim horlivě vystupovali a zapovídali je jako dábělské.

 

O Divé Haně povidá tahle pověst:

 

V jedné dědině u Frýdlantu byl bohatý rolník, a ten si rád popil kořalky. Pil od rána až do večera,

o hospodářství se nestaral; přicházeje zpitý domu, nadával své ženě a mlátíval ji i svého syna, že jim nejednou sousedé musili na pomoc přijíti, aby v opilství svém ženu neb syna nezabil. Na Ondřejníku meškala tehdy stará baba. Pravilo se o ní, že je čarodějnice, ale zlého na ni nevěděl nikdo nic, neboť nikomu neukřivdila. Dávala lidem dobré rady, pomáhala jim proti vředům a nemocem všelijakým a byla vyhlášena daleko široko jako dobrý lékař. K této staré babě zašel jednou na Ondřejník syn onoho pijana a žaloval trpce na svého otce, že vždycky jen pije a že už půl statku propil. A když staré babě všechno vypovídal, jak otec mlátí jeho i svou ženu, tu baba mu poradila: „Tu máš motyku a tamto pod jedlí kopej. Tam vykopáš kosti po sedlákovi Homolovi, který se tu před třiceti lety oběsil. Kosti slož do uzlíku a dej je otci do lůžka pod hlavu.“ Syn tak učinil. Na večer sedlák přijda napitý domů, zas vřeštěl, lomozil a vykřikoval na ženu a syna, a chtěl je bíti, že prý je zabije. Sousedé se sběhli a svázali starého opilce provazem, až nemohl robit povyk. Opilec potom usnul a tvrdě spal. Najednou o

půl noci zaklepalo to na okno, a po světnici vítr zafoukal, že všichni se vzbudili, syn, matka i

svázaný opilý otec. A hned na to rozlilo se po jizbě světlo a u lůžka opilého sedláka stál duch;

šel z něho strach veliký, že se sedlák ze své opilosti probral a na těle celý se třásl. „Znáš mne?“ spustil duch na pijana. „Jsem duch Homoly, co chalupu propil, ženu a děti v bídě a nouzi na světě zůstavil a na Ondřejníku se oběsil.“ Pijan v lůžku třásl se jako osyka strachem. Byl by rád vyskočil a duchovi padl k nohoum, ale jsa svázaný nemohl se pohnouti a slabým hlasem zaúpěl: „Pro Boha Tě prosím, Homolo, já už kořalky nechám —“ „Přišel jsem, abych —“ Duch chtěl říci, že přišel, aby si odnesl své kosti, které mu z hrobu byly ukradeny, ale pijan v lůžku se bál, že duch přišel, aby si odnesl jeho, pročež vykřikl: „Pro Boha Tě prosím, Homolo, já už nebudu pít a za Tebe dám na mši, abys měl v hrobě pokoje.“ „Musíš dáti na mši, a se polepšiti, neboť já vystojím muka pekelná.“ Při tom duch si vzdychl. „V hrobě pokoje nemám, a jestli se nepolepšíš, i ty se oběsíš a strašit budeš.“ Sotva toto duch dořekl, zafoukal zas vítr po jizbě, záře zmizela, a po duchu nebylo památky. V jizbě však byl smrad ďábelský, pročež žena opilcova ihned hromnici zapálila a okna otevřela. Syn otce sprostil provazů, a všichni tři modlili se potom až do rána, aby dalších návštěv oběšencových zbaveni byli. Ráno podíval se syn do lůžka otcova, kosti oběšencovy však tam nebyly. Duch si je odnesl. Od této příhody sedlák byl jako vyměněn. Kořalku ani vidět nechtěl.